Předpokládejme, že jste si připravili vše nezbytné z 3.6.2 – „Výběr zaváděcího zařízení“ a 4.3 – „Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení“. Nyní jednoduše zapojte klíčenku do volného USB portu a restartujte počítač. Systém by měl nastartovat a měl by zobrazit úvodní obrazovku s grafickou nabídkou^[5]. Zde si můžete vybrat z různých možností instalačního systému, nebo prostě zmáčknout Enter.

Pokud máte sadu instalačních CD Debianu a váš počítač podporuje zavádění z CD, nastavte podle 3.6.2 – „Výběr zaváděcího zařízení“ zavádění z CD, vložte CD do mechaniky, restartujte počítač a přejděte k další kapitole.

Některé CD mechaniky mohou vyžadovat použití speciálních ovladačů a tím pádem nemusí být dostupné v prvních fázích instalace. Pokud na vašem hardwaru nefunguje standardní cesta zavádění z CD, přečtěte si pasáž o alternativních jádrech a o jiných instalačních metodách.

I když není možné zavést instalaci přímo z CD-ROM, můžete z CD-ROM instalovat základní systém a balíčky. Jednoduše zaveďte systém pomocí jiného instalačního média. Když dojde na instalaci základního systému a dalších balíků, zadejte, že budete instalovat z CD-ROM mechaniky.

Pokud máte problémy se zaváděním, prostudujte si 5.4 – „Problémy s instalačním systémem“.

Pro zavedení instalátoru z Windows můžete buď

Při použití instalačního CD nebo DVD, by se měl příslušný program spustit automaticky při vložení média do mechaniky. Pokud jej Windows nespustí, nebo pokud používáte USB klíčenku, můžete (před)instalační program spustit ručně tak, že se přepnete na příslušné zařízení a spustíte setup.exe.

Po spuštění programu budete dotázáni na několik předběžných otázek a následně bude váš systém upraven pro zavedení instalačního systému Debianu.

Zaveďte operační systém DOS (ne Windows) například ze záchranného nebo diagnostického média.

Pokud z DOSu můžete přistupovat na CD mechaniku, vložte do ní instalační CD a přepněte se na ni příkazem

d:

kde d je označení vaší CD mechaniky. Pokud CD mechaniku nemáte, nebo není z DOSu dostupná, nachystejte si předem příslušné soubory podle 4.4.2 – „Zavedení instalačního systému programem loadlin“ a přepněte se na disk, kam jste soubory umístili.

Přesuňte se do podadresáře s preferovanou variantou jádra, např.

cd \install.amd

. Preferujete-li grafickou instalaci, přejděte ještě do podadresáře gtk

cd gtk

. Nyní spusťte dávku install.bat. Zavede se jádro, které automaticky spustí instalační systém.

Pro zavedení instalátoru z pevného disku musíte nejprve stáhnout potřebné soubory a umístit je podle kapitoly 4.4 – „Příprava souborů pro zavedení z pevného disku“.

Plánujete-li z disku jenom nastartovat a poté již všechno stáhnout ze sítě, měli byste použít soubor netboot/debian-installer/amd64/initrd.gz a odpovídající jádro netboot/debian-installer/amd64/linux. To vám umožní přerozdělit disk, ze kterého jste instalaci spustili.

Pokud během instalace nebudete upravovat diskovou oblast, na které jsou soubory instalačního systému, můžete použít hd-media/initrd.gz, příslušné jádro a také obraz CD nebo DVD (musí končit na .iso). Instalační systém pak nebude vyžadovat připojení k síti.

Pro zavaděč LILO musíte v souboru /etc/lilo.conf nastavit dvě důležité věci:

Následuje příklad /etc/lilo.conf:

image=/boot/newinstall/vmlinuz
       label=newinstall
       initrd=/boot/newinstall/initrd.gz

Pokud vás zajímají pikantní detaily, prozkoumejte manuálové stránky initrd(4) a lilo.conf(5). Nyní stačí spustit lilo a restartovat počítač.

Postup pro GRUB1 je velmi podobný. Do souboru menu.lst v adresáři /boot/grub/ (občas též /boot/boot/grub/) přidejte následující záznam (předpokládejme, že /boot leží na první oblasti prvního disku):

title  Instalace Debianu
root   (hd0,0)
kernel /boot/newinstall/vmlinuz
initrd /boot/newinstall/initrd.gz

a restartujte počítač.

Postup pro GRUB2 je podobný jako u předchůdce, jenom soubor se místo menu.lst jmenuje grub.cfg a změnil se jeho formát:

menuentry 'Instalace Debianu' {
  insmod part_msdos
  insmod ext2
  set root='(hd0,msdos1)'
  linux  /boot/newinstall/vmlinuz
  initrd /boot/newinstall/initrd.gz
}

Od teď by neměl být mezi jednotlivými zavaděči žádný rozdíl.

Zavedení se sítě vyžaduje síťové připojení, funkční TFTP server a nejspíš i DHCP, RARP nebo BOOTP server pro automatické nastavení sítě.

Nastavení zavádění ze sítě je popsáno v 4.5 – „Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP“.

Na architektuře amd64 existuje několik možností zavedení z TFTP.

Při zavádění instalačního programu se objeví grafická obrazovka s logem Debianu a nabídkou:

Debian GNU/Linux installer boot menu

Graphical install
Install
Advanced options             >
Help
Install with speech synthesis

	Poznámka
	Tato obrazovka může vypadat trošku jinak podle toho, zda se systém zavede v režimu BIOS nebo v režimu UEFI, ale nabídka možností zůstává stejná.

V závislosti na zvoleném způsobu instalace nemusí být dostupná možnost grafické instalace („Graphical install“). Obrazy pro duální architektury navíc obsahují položky pro 64 bitové varianty, což téměř zdvojnásobuje počet položek v nabídce.

Pro běžnou instalaci vyberte šipkami buď položku „Install“ (instalace v textovém režimu), nebo „Graphical install“ (instalace v grafickém režimu) a potvrďte klávesou Enter. Na položku se také můžete dostat stiskem prvního zvýrazněného písmena.

Položka „Advanced options“ otevře další nabídku, kde si můžete zvolit pokročilé způsoby instalace, jako je expertní režim, záchranný režim a automatizovaná instalace.

Pokud potřebujete jádru nebo instalačnímu systému předat nějaké zaváděcí parametry, stiskněte na zvolené položce klávesu Tab (při zavedení v režimu BIOS), nebo e, třikrát down arrow a pak end (při zavedení v režimu UEFI). Zobrazí se výzva boot:, na které bude vypsán celý příkaz k zavedení instalace. Sem můžete přidat požadované parametry, nebo upravit stávající (nejběžnější parametry jsou zmíněny v nápovědě - viz níže). Ze zaváděcího řádku můžete zavést instalaci klávesou Enter (režim BIOS) nebo F10 (režim UEFI), případně se klávesou Esc vrátit na úvodní obrazovku a vrátit tak provedené změny.

Položka „Help“ zobrazí první obrazovku nápovědy se stručným přehledem nápovědných obrazovek. Zde se můžete porozhlédnout po nápovědě, která se skrývá pod klávesami F1 až F10, nebo můžete stisknout Enter a zavést systém s výchozími hodnotami. Ze stránek nápovědy se můžete vrátit zpět do hlavní nabídky příkazem menu. Příkazy můžete zadat do příkazového řádku, který se nachází na každé nápovědné obrazovce:

Press F1 for the help index, or ENTER to boot:

Za příkazem pro zavedení instalace (výchozí je install) můžete zadat volitelné parametry, které jsou popsány v nápovědě. Celý řádek by tedy vypadal třeba takto: install fb=false. Jestliže stisknete pouze Enter, je to stejné, jako kdyby jste zadali install bez dalších parametrů.

Poznámka

Klávesnice se nyní chová podle standardního rozložení americké angličtiny, což by v našich krajích neměl být problém, protože základní rozložení je až na prohozené Y/Z stejné, liší se pouze horní řada a pomocné znaky, které bývají na klávesnicích předtištěny v obou variantách. Horší to mají třeba Francouzi s jejich rozložením AZERTY — v takovém případě snad pomůže článek z Wikipedie zabývající se US rozložením.

Poznámka

Instalujete-li na systému, který má v BIOSu nastaveno použití sériové konzole, je možné že neuvidíte grafickou část obrazovky a někdy dokonce ani zaváděcí nabídku. To stejné vás může potkat v případech, kdy instalujete přes zařízení pro vzdálenou správu, jež nabízí textové rozhraní k VGA konzoli (např. Compaq „integrated Lights Out“ (iLO), nebo HP „Integrated Remote Assistant“ (IRA)). Můžete se pokusit naslepo stisknout klávesu Esc, a přepnout se na textovou zaváděcí výzvu, případně stisknout „H“ a následně Enter, což by vás mělo přepnout na (textovou) obrazovku s nápovědou popsanou výše. Zde by už mělo fungovat echo, tj. znaky, které na klávesnici napíšete, by měly být normálně vidět na řádku se zaváděcí výzvou. Chcete-li instalačnímu systému zakázat použití grafického framebufferu ve zbytku instalace, přidejte na řádek parametr vga=normal fb=false.

Grafická verze instalačního systému je dostupná pouze na několika architekturách, kam patří i 64-bit PC . Funkcionalita grafického instalátoru je shodná s textovou verzí, protože se jedná o stejné programy, liší se pouze vzhled.

I když je funkcionalita stejná, přesto přináší grafická verze několik výhod. Tou hlavní je, že podporuje více jazyků, konkrétně ty, jejichž znaková sada se nedá zobrazit v textovém rozhraní „newt“. Grafické rozhraní také zlepšuje použitelnost tím, že můžete volitelně používat myš a že je v některých případech zobrazeno více otázek na jediné obrazovce (typicky zadání hesla a jeho ověření).

Grafický instalátor je dostupný na všech obrazech CD a také při instalaci z pevného disku metodou hd-media. Pro zavedení grafického instalátoru jednoduše z menu vyberte příslušnou položku. Expertní a záchranný režim grafického instlátoru je schovaný v menu „Advanced options“. Dříve používané příkazy installgui, expertgui resp. rescuegui stále můžete použít, ovšem musíte z nabídky vybrat položku „Help“, která mj. zobrazí výzvu boot:.

Existuje i obraz grafického instalátoru, který je možno zavést ze sítě, a speciální „mini“ ISO obraz^[6], ktery se používá hlavně pro testování.

Při startu grafického instalátoru můžete používat zaváděcí parametry stejně, jako u textové verze.

	Poznámka
	Grafický instalátor vyžaduje pro běh mnohem více paměti než textová verze: 800MB. Pokud instalace zjistí nedostatek paměti, automaticky se přepne do textového rozhraní „newt“. Máte-li však méně paměti než 550MB, je možné, že se grafická instalace vůbec nezavede, zatímco textová verze může stále fungovat. Pro počítače s minimem dostupné paměti je doporučeno použít rovnou textovou verzi.